20.leden 2014
Tento týden se v Parlamentu konal seminář na téma evropských dotací (nejen pro následující období. Pro všechny zájemce přináším projev, kterým jsem celý seminář ukončil. V zásadě lze shrnout mé poznámky do 3 oblastí - decentralizace dotačních titulů, konec nesmyslným projektům a jednotná metodika kontrolních mechanismů, což zabrání opakování mnoha chyb, kterých jsme dnes na všech úrovních svedly.
Vážené dámy, vážení pánové,
předně mi dovolte, abych Vám poděkoval za čas, který jste si pro účast na dnešním semináři vyšetřili. Spolu s kolegy jsme přesvědčeni o tom, že diskuse nad tématy vede k jejich lepšímu porozumění. Bez toho není možné zvládnout žádný úkol v lidském životě. Ani ten, který jsme dnes měli v programu, tedy otázku Evropských dotací pro rok 2014.
Je po dnešním setkání velmi těžké celý seminář uzavírat a neopakovat to, co již bylo na tomto fóru, nebo dříve k tématu evropských dotací nejen pro rok 2014 řečeno, a co ve velké míře platí stále. Přesto mi dovolte, abych za sebe zmínil tři základní postřehy, které se ve mne vynoří vždy, když se o evropských dotacích hovoří, nebo píše.
Mou první poznámkou, ke které bych rád upoutal vaší pozornost, je regionální aspekt těchto dotací. Ze svého principu vždy byly určeny k rozvoji jednotlivých oblastí, malých celků, mikroregionů, měst či obcí. Bohužel o tom, na co bude možné dotace čerpat, neměly tyto oblasti naší země téměř žádný vliv. Lidé v nich se nemohli rozhodnout, na co peníze, které jsou určeny pro rozvoj jejich města či obce a společnosti v ní, využijí. Nemohli si určit, co je pro ně důležité, aby se měli lépe. Určil to za ně někdo jiný – státní úředník, úředník ve vzdáleném výboru či radě, krajský úředník či politik, který mnohdy rozhodoval nikoli podle toho, co bylo třeba, ale spíše podle toho, co pro něj bylo výhodnější. Díky tomu jsou dnes lidé z čerpání evropských dotací rozladěni. Mají pocit, že byli podvedeni, když místo nových silnic a škol či školek, sportovišť a míst pro společenský život nachází téměř na každém rohu projekt, financovaný z peněz EU, tedy i z našich vlastních peněz, který měl jediný účel – vzniknout, aby v něm mohly být utraceny peníze pro správné zhotovitele či týmy. Projekty, které dnes mnohdy zatěžují místní kasy díky podmínce udržitelnosti. Uvažujeme-li o dotacích, a to nejen těch evropských, které mají pomoci v regionech, nechme samotné regiony, ať o nich rozhodují. Ať si mohou určit, zda za ně raději postaví novou silnici, opraví tu stávající, podpoří děti ve školkách či školách, nebo sport dětí a mládeže. Naše republika vždy byla krásná tím, že ačkoli je svou rozlohou malá, byla vždy výrazně regionálně diverzifikována. Respektujme tyto místní rozdíly také v případě přerozdělování finančních prostředků v rámci dotací. Přenesme nejen práva, ale také povinnosti směrem dolů. Jsem přesvědčen o tom, že tento krok bude znamenat nejen moudřejší využití každé koruny či každého eura, a že bude výrazně lépe fungovat kontrola, protože místní si nejlépe pohlídají, zda se jim jejich peníze určené pro ně neztrácí, ale tyto dotace se také výrazně zlevní. Představte si postup, jakým se dnes dotace dostávají k žadatelům. Kolik lidé je do procesu zapojeno. Kolik úředníků, zaměstnanců. Jak je celý proces nejen zdlouhavý a zadělává na problémy a chyby, třeba i neúmyslné, ale také kolik stojí. Jaký je náklad na jedno takto vydané euro? Kolik by se dalo ušetřit rozumným krokem – předání dotací přímo těm, kterým jsou určeny?
Má druhá poznámka se týká kontrolních mechanismů. V těch jsme jako stát v minulosti zásadně selhali, a pokud se brzy něco nestane, budeme v této chybě pokračovat. Zásadní chybou při kontrole evropských dotací byla totiž nejednotná metodika, nejednotný výklad podmínek udílení dotací, jejich čerpání, ale také příliš velké množství úřadů a institucí, které kontrolu měly provádět, navíc bez jejich efektivní spolupráce. Běžně tak dochází k situaci, kdy některý projekt projde několika kontrolami krátce po sobě, zatímco jiný do systému kontrol vůbec nepronikne. Z mého pohledu jsou potom nejhorší ty případy, kdy žadatel či úspěšný příjemce dotace požádal o kontrolu projektu, která mu byla relevantní organizací provedena, on na základě toho, v dobré víře že vše udělal dobře, dále pokračoval a udělené dotace proinvestoval. Následně ale přišel jiný orgán státní správy, který překvapivě našel chyby, konstatoval různá porušení a vystavil nesmyslné sankce. Jak je možné, že kontrola téhož u dvou státních úřadů dopadá často tak jinak? Znamená to, že některá z těchto institucí nepracuje dobře? Nebo je chybou skutečně jen to, že evropské dotace jsou zastřeny nesmyslně komplikovanou a náročnou administrativou, která chybovost téměř zaručuje, a kontrolní orgány naopak nemají jednotnou metodiku kontroly? A když jsme u zmiňovaných sankcí – je opravdu správné, pokud dojde jen k „úřednickému šimlu“, pokud se neztratí ani koruna a peníze byly řádně využity, aby byly vratky často ve výši sta procent přiznané dotace a pokuta ve stejné výši? Je opravdu normální, aby úspěšný projekt, který svému účelu dobře slouží, byl potrestán například za podpis na špatné stránce tím, že vrátí nejen celou dotaci, ale navrch aby musel zaplatit pokutu ve stejné výši? Má taková sankce vůbec ještě nějaký jiný smysl, než likvidaci toho, kdo jej realizoval? Nevedou takové sankce naopak ke strachu, díky kterému je omezeno množství těch, kdo by to jinak také zkusili, začasté s dobrým a prospěšným projektem?
Jako pomyslná nit se mou krátkou řečí nese význam dotací, jejich smyl, respektive smysl toho, co je za ně realizováno. Právě odtud bychom měli začít ve změně systému. Osobně jsem přesvědčen, že většinu dotací, které jen „prochází“ státní pokladnou, a díky tomu se musí řídit mnohdy nesmyslnými podmínkami úředníků, by měly být přerozděleny přímo do regionů v rámci Rozpočtového určení daní. Věřím, že pokud by to bylo možné, pomohlo by to i dotacím evropským. Nevidím důvod, proč by dotace do zemědělství neměli dostávat přímo konkrétní zemědělci v regionech na to, co je nejvíce trápí, ale proč je dostávají přes pochybné výzvy různé společnosti a asociace, které je buď samy stráví, nebo které z nich velmi dobře a blahobytně žijí. Nevidím důvod, proč se v celé republice musí stavět hřiště, když někdo v Praze rozhodne, že x desítek miliard korun je určena právě a jen na dětská hřiště. Co když některé město či obec bylo již dříve natolik zodpovědným, že se o hřiště postaralo samo, ale nyní by uvítalo peníze spíše na čističku, komunikaci nebo opravu školy? Lidský přístup a zdravý selský rozum by nám neměly být vzdáleny ani u takových témat, jakými jsou právě evropské dotace.
Pokud přerozdělení dotací prostřednictvím RUDu nejde, a ono by to šlo, kdyby se chtělo, alespoň u většiny dotací, měl by stát sloužit skutečně pouze jako ten, kdo přijaté finanční prostředky spravuje pro ty, kdo mají rozhodnout o jejich využití. Stále častěji se hovoří o decentralizaci. V případě evropských dotací již nemáme mnoho času převrátit slova v realitu a díky tomu přenést práci říci si, co za obdržené peníze uděláme, přímo na aktivní občany v regionech.
Chceme-li, aby lidé začali věřit, že dotace jsou tu opravdu od toho, aby pomáhaly jim, nikoli několika těm nahoře, mysleme při jejich přerozdělování a kontrole. Dejme je těm, komu byly a jsou určeny, dejme jim zodpovědnost s nimi nakládat, a určeme jim také jednoduchým způsobem povinnosti, které se k těmto dotacím vztahují. Pak budou mít skutečný smysl.
Děkuji vám za pozornost a přeji vám, aby pro vás byl úspěšný nejen dnešní den, ale také celý rok 2014.
Budeme Vám zasílat odkazy na nové články na webu. Neunikne Vám žádná novinka!
Odhlášení lze provést z každého příchozího e-mailu.